Chapter Text
1985
Ticho klidné březnové noci proťalo hlasité lupnutí. Mladý muž, jenž vykročil z meziprostoru, zůstal stát ve stínu stromů na kraji lesa. Z dálky by připomínal sochu, nebýt dlouhého hábitu, který se mu kvůli mírnému větříku vlnil kolem nohou.
Znal to místo naprosto dokonale, a přesto pro něj bylo jistým způsobem neznámé. Nebýt událostí před třemi lety, mohl by přejít tu nevelkou louku, která se před ním rozprostírala, a zaklepat na dveře domku na samotě. Jediného domu, do kterého se vracel rád, přestože v něm nebydlel. Byl jediný, v němž vždy našel pochopení, pomocnou ruku, někoho, kdo jej vyslechl a poskytl útěchu.
A štěstí. Své malé, modrooké štěstí.
Spěšně zamrkal, aby zahnal slzy. Sžírala jej nekonečná vina. Měl o tom vědět. Měl tomu zabránit, ale nedokázal to. Živě před sebou viděl výjevy z noci, kdy tak příšerně selhal. Tehdy konečně pochopil, že po tom všem, co provedl, nemá nárok ani na malou kapičku štěstí.
Už se nedokázal déle dívat zadívat se na ohořelé trosky místa, které tak miloval. Zbytky plotu a předzahrádku, dříve tak krásně upravenou, nyní plnou plevele. Na to místo, kde je viděl naposledy.
Ticho proťalo druhé lupnutí a černě oděný mladý muž z lesa zmizel.
...
1995
Tady by neměla být. Tohle bylo špatně.
Třásla se smrtelným strachem, zatímco oči pomalu přivykaly okolnímu šeru. Po takové době ve tmě jí připadalo málem oslepující. Místnost, v níž se probudila, jí nebyla povědomá ani vzdáleně. Rozhodně v ní neměla být, do nemocnice ji nikdy nevzali. Fantazie jí předkládala ty nejhrůzostrašnější scénáře toho, co bude následovat. Ale tím nejděsivějším byl muž sedící na židli u nohou její božsky měkké postele.
Ať jí to přišlo neuvěřitelné sebevíc, ten muž v podivném černém oblečení spal. Srdce se jí úlekem málem zastavilo, když poprvé tiše zachrápal. Od té chvíle měla ruku přitisknutou na ústech – co kdyby náhodou. Jenom z představy, že by ho svým vypísknutím probudila, ji polil ledový pot. Cítila, jak jí kapička stéká po páteři, když onoho muže nehnutě pozorovala. Hlavu si podpíral rukou a černé, po ramena dlouhé vlasy mu padaly do tváře. Byla přesvědčená, že se co nevidět probudí, aby dokončil, co jeho předchůdci začali.
V následujících minutách se však muž ani nepohnul a oči jí pomalinku začaly sjíždět k něčemu, co jí přišlo přibližně stejně uvěřitelné, jako že jednorožci existují. Ta místnost měla okna. Opravdová, velikánská okna, za nimiž viděla noční oblohu. Hvězdy a měsíc osvětlující okolní krajinu, stromy, se kterými si pohrával mírný větřík.
Neodvažovala se odhadovat, kdy něco takového viděla naposledy.
Dopřála si hluboký nádech – tak tichý, jak jen bylo možné – a rozhlédla se kolem. Už podle zápachu dezinfekce, který ji štípal v nose, a pruhované noční košile se dalo odhadnout, k čemu místnost slouží, a zběžný pohled ji v tom jenom utvrdil. Lůžka, zástěny, ohavné kovové noční stolíky. Na tom jejím stála vázička s různobarevnými květinami a sklenice s něčím, co vypadalo jako voda. Ani ukrutná žízeň ji však nepřiměla se ze sklenice napít. Rukou lehounce přejela po tenké přikrývce, tisíckrát měkčí než ten kus hadru, pod kterým spala ještě předchozí noc. A ten polštář! Nejraději by si ho přitiskla k hrudi a pořádně zmáčkla.
Jenomže tohle všechno bylo příšerně špatně. Do nemocnice ji nikdy nevzali. Když na tom byla po jejich návštěvě opravdu hodně zle, přicházela ta stará, strhaná žena, která jí jen mlčky vnutila odporný nápoj, jež ji donutil usnout, a po probuzení byla víceméně v pořádku. Tak proč teď?
Instinkt, který jí napovídal, že by tam vůbec neměla být, se ozval ještě silněji.
Pohled jí znovu sjel k jednomu z oken. Opravdu by tady neměla být. Neměla by být nikde poblíž těch příšerných lidí.
Bylo to riskantní, ale zmařená naděje byla lepší než nevyužitá naděje. Musela se o to alespoň pokusit, vždyť i smrt byla milosrdnější než návrat do té chladné, stísněné cely.
Až s přehnanou opatrností vylezla zpod přikrývky a spustila nohy na kamennou zem. Po chvilkovém zaváhání se natáhla pro vázičku, vytáhla z ní květiny a celou ji do sebe obrátila. Chutnala trochu zvláštně, ale byla opravdu malá pravděpodobnost, že by v ní bylo něco přimícháno. Květiny i vázu naaranžovala zpátky a opatrně se postavila. Z místnosti zjevně vedly jen jedny jediné dveře – obrovské, dvoukřídlé obludy dobrých patnáct metrů od ní. Za jiných okolností kousíček, ale v téhle situaci se vzdálenost zdála málem nepřekonatelná. A navíc musela projít těsně kolem toho spícího muže. Napadlo ji přelézt vedlejší postel, ale okamžitě to zavrhla. Co kdyby zavrzala?
Zem ji studila do bosých nohou, když udělala první nejistý krok. Jako ostříž sledovala každý mužův nádech, připravená dát se na zběsilý úprk. Krůček po krůčku se plížila mezi postelemi až k židli, na níž seděl. Málem mu přišlápla jakousi černou kápi, skoro ji přehlédla.
Na moment zavřela oči. Srdce se jí snažilo probít z hrudi, kterou začínala svírat nepříjemná, tupá bolest, kvůli které se jí hůře dýchalo. Potřebovala se uklidnit, ne se klepat jako drahý pes jejich sousedky, zmetek jeden kousavá. Nesměla se nechat vyděsit tím, že nemá ponětí, kde je, jak odtamtud ven, že netuší, jak otevřít dveře a kudy dál, co bude dělat, až – jestli vůbec – se dostane ven. Musela se soustředit jen na jednu věc, a tou teď bylo dostat se ke dveřím. Zbytek vyřeší později. Postupně.
Našlapovala tišeji než kočka, pomalu se sunula ke dveřím, jež vedly bůh ví kam, ale byly její první příležitostí utéct. A tušila, že také poslední. Pokud ji chytí, takovou chybu už neudělají, takže musela…
Muž se prudce nadechl.
Strnula. Pud sebezáchovy velel vůbec nebýt, do očí se jí draly slzy. Ne! Byla tak blízko! Teď ji určitě vezme zpátky!
Mermomocí se snažila přemáhat zoufalé vzlyky, zatímco čekala, až ji zase surově popadne a smýkne s ní na zem. Kolena se jí podlamovala, v zátylku jí tupě tepalo jenom při vzpomínce, jak to dopadlo posledně. Jenomže nic takového se nestalo. Muselo uběhnout snad celé století, ale žádný další zvuk se neozval – jen tiché, pravidelné oddechování spícího muže.
Zdráhala se uvěřit, že by štěstí tentokrát stálo při ní, ale opatrný pohled přes rameno jí to potvrdil. Muž stále spal, nepohnul se ani o kousíček. Hřbetem ruky otřela zbloudilou slzu a s novým odhodláním opět vykročila.
Místnost jí připadala nekonečná. Dveře slibující svobodu byly tak blízko, ale zároveň téměř nedosažitelně daleko. Dvacet kroků. Deset. Ještě pět. Konečně! Už se natahovala ke klice, aby mohla dveře otevřít a utéct neznámo kam, když se ozval tichý, nebezpečný hlas: „Být vámi, nedělal bych to.“
Vyděšeně zapištěla, bleskurychle se otočila a zády se přitiskla k masivním dveřím. S rostoucí panikou hleděla na pomalu se blížícího muže, slzám zoufalství tentokrát nedokázala zabránit. Mohla utéct! Co udělala špatně?
„Běžte zpátky do postele. Hned,“ pronesl chladně.
Ani se nepohnula, strach jí to nedovolil. Zády se tiskla k chladnému dřevu a vytřeštěně zírala na muže, který ji propaloval očima černýma jako půlnoc. Z jeho tváře nedokázala vůbec nic vyčíst, jako kdyby snad neměl emoce – a to ji děsilo k smrti. Nebude mít slitování.
Muž z ničeho nic prudce vykročil doprava. Ujelo jí přidušené vypísknutí, které naštěstí zaniklo v šustění toho podivného pláště, na který před chvílí málem šlápla. Pár dlouhými kroky překonal vzdálenost, která jej dělila od nenápadných dveří, na něž rázně zaklepal a zvolal: „Madam Pomfreyová! S touhle situací si zajisté poradíte lépe než já.“
Zoufale zaúpěla. Bylo jich tu víc!
V překvapivě krátkém okamžiku vyrazila ze dveří postarší žena v dlouhé noční košili a županu. V očekávání nejhoršího se na dveře natiskla ještě pevněji, ale šedovlasá žena se na ni mile usmála.
„Nestůjte u těch dveří, má milá!“ zvolala. „Protahuje pod nimi, ještě se nachladíte. Pojďte honem do postele, přinesu vám horký čaj, musíte se zahřát! Co vás to napadlo, pobíhat tady bosá?“
Rychleji, než by čekala, se k ní žena přitočila, chytila ji za ruku a vyrazila k postelím. Byla v takovém šoku, že se nezmohla na žádné protesty. S vykulenýma očima se nechala usadit zpátky na lůžko. Ženin hlas byl tak vlídný, uklidňující…
Bouchly dveře. Poplašeně sebou trhla a vypískla, ale nikdo další se neobjevil. Právě naopak, děsivý muž opustil místnost.
Znovu sebou trhla, když ucítila jemný dotek na ruce. Žena to naštěstí přešla a dál se usmívala, přestože se jí v očích na okamžik mihla starost.
„Zajdu vám pro ten čaj,“ oznámila. „Za minutku budu zpátky, a každou chvílí se jistě vrátí i Severus s profesorem Brumbálem. Vysvětlí vám vše potřebné.“
Žena ji ještě jednou pohladila po paži a odspěchala zpět do nenápadných dveří.
Nechápavě zamrkala. Ať se snažila sebevíc, nemohla pochopit, co se to v posledních okamžicích stalo. Ona na ni vážně byla… milá? Nikdy na ni milí nebyli, ani se neobtěžovali to hrát. Tak proč ona? Malinká jiskřička naděje někde hluboko uvnitř jejího nitra chtěla věřit, že se z toho pekla konečně dostala.
Váhavě žmoulala lem přikrývky. Ta žena byla milá a vypadala, že to myslí vážně. Nechali ji spát v měkké posteli, dali jí čisté oblečení. V místnosti, která mohla patřit na nějaký pohádkový hrad, byla sice chladná, ale ne nepříjemně. Chlad jí nezalézal až do morku kostí. Toužila v ní zůstat a na všechno zapomenout, ale přece jenom to mohla být lest. Copak mohla riskovat? Už zbývalo jen doufat, že někde po cestě nepotká toho muže s černýma očima.
Odhodlaná využít příležitost k útěku se zvedla, ale v tu chvíli se dveře prudce rozletěly. S dalším vypísknutím – už několikerým za posledních pár minut – se svezla zpátky do sedu. Vzápětí zatoužila vyskočit z onoho úchvatného okna. Do místnosti se totiž nahrnulo hned několik lidí.
Jako první svižně kráčel velmi starý muž s velmi dlouhými vousy v něčem, co nápadně připomínalo pestrobarevnou noční košili. Měl dokonce i ladící čepičku. I přes noční úbor cirkusového klauna z něj však vyzařovala přirozená autorita. Za ním, v dlouhé noční košili a tartanovém županu s copem z prošedivělých vlasů, vstoupila přísně vyhlížející žena. Věkem musela být blízko té, která odspěchala pro čaj. V těsném závěsu doslova vběhl maličký mužíček s kulatými brejličkami v roztomile malinkých papučích. Jako poslední vešel černovlasý muž, který jí zabránil v útěku. Na rozdíl od ostatních, kteří se nahrnuli k její posteli, zůstal obezřetně postávat u dveří. Sotva se dovřely, objevila se první žena, na podnose čajovou konvici a několik hrníčků.
„Minervo, Filiusi! Jsem ráda že jste všichni tady,“ usmála se. „Dáte si také čaj? Severusi, podal bys další šálky?“
Černovlasý muž beze slova hrábl někam do záhybů pláště.
Strnula. Kam se hrabal strach, který cítila, když se před pár minutami probudila. Teď jí nitro svírala čirá, koncentrovaná hrůza. Pramálo ji zajímaly dva hrníčky s pomněnkami, které přiletěly na tác. Ten muž měl taky hůlku.
Každý, kdo měl hůlku, jí působil jenom bolest. Dávno se vzdala naivní dětské představy, že jsou to kouzelníci z pohádek, kteří umějí vyčarovat ptáčky a kytičky a pomáhají lidem. Netušila, jak to celé fungovalo, a neměla odvahu se ptát. Velmi dlouho věřila, že se jedná o pokročilou technologii, že jí něco vpravili do těla a tou hůlkou to ovládají. Nakonec se tím přestala zabývat. Tou dobou už bylo jedno jak.
Něžné pohlazení po zádech jí málem přivodilo srdeční příhodu.
„Už ti nikdo neublíží,“ pronesla vlídně první žena a nabídla jí šálek čaje. Ještě se z něj kouřilo a voněl nádherně, po třešních, ale stejně se zdráhala. Pocit, že ženě může věřit, mohl být jenom výplodem zoufalé touhy, a v čaji mohlo být něco přimícháno, nemohla vědět…
Voněl nádherně. Po třešních. Měla by si ho vzít.
Nejistě sevřela šálek. Hřál ji do dlaní. Žena se na ni spokojeně usmála.
Chtěla jí věřit. Zoufale chtěla věřit, že žena říká pravdu a ona už nikdy nezažije nic z toho, co se odehrávalo v té cele. Jenomže ten muž měl hůlku.
Nepatrný náznak bezpečí se vytratil, když pohledem obezřetně zaletěla k tomu muži. Upřeně ji pozoroval těma nejděsivějšíma očima, které kdy viděla. Ruce se jí začaly třást, strach se znovu připlížil. Možná jim nemohla…
Čaj. Měla by se napít.
Pomalu zvedla hrníček ke rtům. Byl akorát tak teplý a chutnal ještě líp, než voněl. Slaďoučce, po třešních a něčem, co neuměla poznat. Asi medu. Vypila ho až do dna.
Žena, která ho přinesla, se spokojeně pousmála a prázdný šálek si od ní vzala. Mimoděk jí úsměv oplatila. Jako kdyby to teplo čaje rozpouštělo všechen ledový strach. Dokonce natolik, že se odvážila zadívat na podivné lidi, kteří se jí nahromadili u postele. Maličký mužíček, jenž se zvládl vyškrábat na židli, na ni zvesela zamával.
„Ten čaj je opravdu výtečný, Poppy. Že?“
To promluvil Santa v pyžamu. Seděl na protější posteli a díval se na ni přes půlměsícové brýle se stejným vlídným úsměvem, jaký měla ta žena. Váhavě přikývla.
Vousatý muž se spokojeně usmál: „Nikdo neumí udělat tak skvělý čaj jako naše Poppy. Mohl bych ho pít každý den. Hlavně jasmínový,“ šibalsky mrkl. „Teď bychom se ale měli dostat k vážnějším záležitostem. Jistě máš spoustu otázek, ale nejdřív bych nás měl představit. Tak tedy – mé jméno je Albus Brumbál a jsem ředitelem Školy čar a kouzel v Bradavicích, ve které se právě teď nacházíš. Přesněji v nemocničním křídle, které vede naše drahá madam Pomfreyová.“
Usmívající se vousatý muž drobně pokynul k ženě, která přinesla čaj.
„Tohle,“ otočil se pro změnu k přísné ženě po své pravici, „je profesorka McGonagallová, hlava Nebelvírské koleje učící Přeměňování. Kouzelné formule zde učí profesor Kratiknot, který vede kolej Havraspáru.“
Malý mužíček s kulatými brejličkami se na ni zeširoka usmál.
„Posledním z profesorského sboru, kterého ti dnes v noci představím, je profesor Snape, který zde vyučuje Lektvary. Hrdý ředitel Zmijozelské koleje.“
Muž u dveří do ní znovu zabodl děsivé černé oči a nepatrně kývl. Po zádech jí přeběhl mráz.
„Chybí nám zde jen profesorka Prýtová vyučující Bylinkářství, vedoucí poslední koleje – Mrzimoru. Už od včerejšího večera řeší jistou potíž ve sklenících. Obávám se, že tím jsme si odbyli tu příjemnou část,“ povzdechl si, „a teď bych ti měl asi vysvětlit, proč jsi vlastně tady.“
Žena, která jí byla před chvílí představena jako madam Pomfreyová, jí nabídla další šálek čaje. Vděčně si ho převzala.
„Tak tedy… Před třemi dny jsme tě přivedli z jistého místa, na kterém tě z velmi pochybných důvodů až příliš dlouhou dobu drželi. Mohu tě však ujistit, že tady ve škole jsi v naprostém bezpečí. Pozemky jsou pečlivě chráněny a nikdo nepovolaný na ně nedokáže vkročit.“
Přikývla a dlouze se napila slaďoučkého čaje. Škola, chráněné pozemky. To znělo dobře.
„Další podrobnosti ti povím až později, přeci jenom jsou tři hodiny ráno. To nikdy není vhodná doba na dlouhé debaty. Ale rád zodpovím veškeré dotazy, které bys mohla mít, Seleno.“
Překvapeně zamrkala. Seleno? To jméno jí znělo povědomě, ale vůbec si nebyla jistá, jestli je opravdu…
Selena Everdeenová.
Pousmála se. Jistě, tak se přece jmenovala!
Čaj. Měla by se napít čaje. Byl skvělý.
Jak dlouho to vlastně bylo, co naposledy pila něco jiného než vodu chutnající po železných trubkách?
Posilněná dalším hltem čaje se tedy odhodlala k prvnímu dotazu: „Co je dnes za den?“
Svůj hlas slyšela po takové době, že jí vůbec nepřipadal známý. Neměla však možnost nad tím hloubat, slova se totiž překvapivě vlídným hlasem ujala přísná žena s dlouhým copem – profesorka McGonagallová: „Dnes je dvanáctého července.“
„Mm-hmm. A říkali jste, že jsem ve škole?“
„Ano, ve Škole čar a kouzel v Bradavicích. Nachází se ve Skotsku.“
Selena zadumaně přikývla. Ve Skotsku nikdy nebyla. Nebo byla? Zmateně se zamračila. Nemohla si vzpomenout. Ale kdyby Skotsko navštívila, určitě by to bylo s rodiči, jenomže kdo byli její rodiče? Odkud vlastně pocházela? Nemohla si vzpomenout ani na to, kolik…
Čaj. Měla by se napít čaje.
„Vůbec nic si nepamatuju,“ zašeptala po dalších dvou hltech čaje. „Svoje rodiče, sourozence, odkud pocházím. Nevím ani, kolik mi je. Neměla jsem kočku?“
„Mohu tě ujistit, že vím, jak je to děsivé,“ ujal se slova ředitel. „Po tom všem, čím sis musela projít, je ztráta paměti bohužel běžná. Ale mohu tě ujistit, že to není napořád. Všechny tvé vzpomínky obnovíme, jakmile se budeš cítit lépe.“
„Dobře,“ přikývla. Něco hluboko uvnitř jí napovídalo, že by ji ztráta paměti měla tížit víc. Že by ji neznalost vlastního života měla děsit. Ten hlásek umlčela a raději se napila čaje. I přes uklidňující slaďoučkou chuť se však nemohla ubránit poslednímu záchvěvu obav: „Opravdu mi tady nikdo neublíží? Oni měli taky hůlky.“
„Opravdu,“ přikývl profesor Brumbál. „Slibuji.“
„Ti lidé byli jen jedna malá část naší společnosti,“ prohlásila profesorka McGonagallová. „Většina kouzelníků by nic takového nikdy neudělala. A my jsme připravení ti to dokázat.“
Profesorka hrábla to rukávu a než se Selena nadála, držela v ruce hůlku. Drobně s ní švihla…
Musela si protřít oči. Najednou kolem ní poletovalo hejno kolibříků.
„A to je jenom začátek,“ pronesl šibalsky maličký profesor Kratiknot. „Jen počkejte, až uvidíte všechno ostatní.“
Selena se omámeně usmála. Byli jako kouzelníci z pohádek!
„To pro dnešek stačí!“ ozvala se najednou madam Pomfreyová. „Musí si přece odpočinout. O všem ostatním si můžete promluvit ráno.“
Selena sama pro sebe nepatrně přikývla. Ano, odpočinula by si ráda. Jenom při představě, jak složí hlavu na měkoučký polštář, se jí začaly klížit oči.
Brumbál se pousmál: „Máš pravdu, Poppy, jako vždy. Dobrou noc, Seleno. Někdo z nás tě zítra provede po hradu, pokud se budeš cítit dobře.“
Spolu s ředitelem se zvedli i ostatní profesoři. Jejich odchodu i přáním hezkých snů příliš pozornosti nevěnovala. Dopila zbytek čaje a už téměř spící nechala madam Pomfreyovou, aby ji pořádně zachumlala do přikrývky.
Usnula během pár okamžiků, poprvé za dlouhou dobu klidným, hlubokým spánkem.
…
„Nemůžete ji pustit!“ vykřikl Severus a začal rázovat po obvodu ředitelny. „Vy jste se zbláznili! Potřebuje klid, ne se potulovat Merlin ví kde!“
„Jak jsem již říkala, myslím si, že bychom jí měli ukázat hrad,“ založila si Minerva ruce na hrudi a zamračila se na mladšího kolegu. „To nebohé děvče strávilo v té příšerné cele příliš dlouhou dobu. Musíme jí dokázat, že tady to bude jiné. Dovedeš si představit, jak moc jí musí chybět slunce? Čerstvý vzduch, vítr a vůně trávy?“
„Souhlasím s Minervou,“ prohlásila Pomona, která se ke svým kolegům připojila sotva pár minut poté, co opustili nemocniční křídlo. „Určitě bude k smrti vyděšená, až se probudí, a nemůžeme jí po zbytek života podsouvat Uklidňující lektvar. Když si prohlédne školu, bude se tu cítit lépe a v bezpečí i bez něj. A bude pro ni jednodušší všechno přijmout. Vždyť chudinka neměla ani tušení, že kouzla existují, a její první setkání s nimi…“
Severus zaťal zuby. Jednou za to zaplatí. Všichni.
„Pár dní by to vydrželo,“ zavrčel podrážděně.
„A celých těch pár dní by trnula strachy, co s ní bude! Tohle bys chtěl?“ vyletěla popuzeně Pomona.
„Nemůžeme ji děsit ještě víc,“ přisadil si Filius.
„Souhlasím. Takže se od ní drž dál, Severusi,“ probodla Minerva černovlasého lektvaristu výhružným pohledem.
„Prosím?!“
„Vyděsil jsi ji k smrti. Jednou jí to zajisté stačilo, zbytek si nech pro ostatní studenty. Ti už jsou zvyklí.“
„Chtěla utéct! Co jsem měl dělat? Nechat ji jít? Aby se sama potulovala po hradu? Kolem mluvících obrazů? Po pohyblivém schodišti? Dokážeš si představit, jak by se vyděsila, kdyby se ukázal Protiva?!“
„Já neříkám, že jsi udělal špatně, když jsi zastavil,“ přešla do nebezpečného tónu. „Říkám jen, že jsi ji neměl tak vyděsit.“
„A co jsem asi měl...?!“
„Severusi Snape, neopovažuj se se mnou hádat!“ vyštěkla. „To děvče zítra provedu po pozemcích školy. Moc dobře víš, že pokud jí nebude dostatečně dobře, Poppy ji nepustí. Pokud se cokoli stane, vrátím se s ní zpět. Ale nebude zavřená na ošetřovně, a to je moje poslední slovo. Teď se posaď, potřebujeme probrat ještě spoustu věcí.“
„Albusi!“ rozhodil dopálený Severus rukama hledaje zastání alespoň u ředitele.
„Souhlasím s Minervou,“ prohlásil Albus a spokojeně si hodil do pusy další citronový bonbon. Jmenovaná se vítězoslavně usmála.
Profesor Lektvarů podrážděně zachrčel. S vrcholně naštvaným výrazem se usadil zpět do křesla a probodl Minervu nasupeným pohledem. Hlava Nebelvírské koleje jej však okatě ignorovala – k velkému pobavení Pomony, Filiuse i Albuse.
…
Severus se vracel do svého bytu v tak rozporuplné náladě, že sám nebyl schopný určit, jak se vlastně cítí. Sám sobě – nahlas však nikdy – nakonec přiznal, že Minervin nápad je dobrý. Pravděpodobně nejlepší, s jakým kdo mohl přijít. Což nic neměnilo na faktu, že byl šílený, nebezpečný a vůbec Seleně neusnadní začátky.
Na jedné z chodeb zaslechl nezaměnitelný hlas, kterým si jeho majitelka žvatlala něco o postavení Venuše vůči Jupiteru. Lektvarista prudce změnil směr, ještě tahle mu scházela! Co ta ženská vůbec dělá ve sklepení?!
Nedokázal by slovy popsat, jak moc Sibyllu nenáviděl. Víc než Harryho Pottera. Víc než Pána zla. Víc než Jamese Pottera. Víc než sebe. Kdo se mu taky mohl divit? Sybilla Trelawneyová byla žena, která vyřkla hned dvě věštby, jež mu zničily život. Kvůli té první přišel o svou milovanou Lily. Co všechno mu ještě sebere ta druhá, netušil. Vždyť už měl pouze jednu bytost, o kterou by mohl přijít… A mohl vůbec tvrdit, že o ni ještě nepřišel?
Oklikou dorazil ke svému bytu, zmoženě se usadil na pohovku před krbem a zadíval se do plamenů.
Už to bylo tolik let, co Sibylla přiklopýtala do Albusovy pracovny a zastřeným, sípavým hlasem pronesla onu věštbu. Tolik let, že Albus raději přechovával vzpomínku na ni v lahvičce za jedním z obrazů v ředitelně, aby ji kdykoli mohl vložit do myslánky. Tolik let… a Severus si ji přesto pamatoval, slovo od slova.
Útrpně zavřel oči, smířen s tím, že věštbu nikdy nedostane z hlavy. Byl si naprosto jist, že ho bude děsit na každém kroku až do samotné smrti.
Což už ovšem nemusela být dlouhá doba. Sám pro sebe se zašklebil, vždyť se Smrtí si málem tykal. Unikal jí až příliš dlouho.