Work Text:
Byl to pohodlný život.
Možná až příliš. Cassus si ani nemohl vzpomenout, kdy naposledy opustil planetu, kdy jeho práce obnášela víc, než úkolování ostatních a občasné vystoupení na Dni Impéria. Nesnášel je, nevěděl, co dělat s rukama - nikdo nesměl vidět, že se mu třesou - jak se usmívat na povel, co odpovídat na bezvýznamné otázky. Ale byla to jeho povinnost, Impérium se o něj postaralo a on na oplátku ukazoval, jak daleko to může dotáhnout polodivoký kluk z okrajové planety, když se mu dostane toho správného vzdělání a vychování.
Jen jeho tělo na to mělo jiný názor. Ty nejhorší záchvaty kyberové toxicity, kdy kvůli křečím nemohl vstát z postele a kdy měl migrény, na které zabíraly jen ty nejsilnější léky, často přicházely právě po takových představeních.
Jako teď.
Závěsy byly už několik dní zatažené, ale i ta trocha světla, která mezi nimi pronikala, ho bodala do očí. Poslepu nahmatal tlačítko komunikátoru na nočním stolku.
Dřív měl k ruce medicínského droida. Některým lidem připadali neohrabaní a neosobní, ale on je preferoval proti lidem - nepotřebovali jíst nebo spát, nedělali chyby, a nešířili drby,ani když vás právě viděli v ten nejhorší moment vašeho života. Lidi bylo potřeba uplácet nebo jim vyhrožovat, droida stačilo jednou za pár týdnů vymazat, pro případ, že by padl do rukou někomu nepovolanému. Za těch pár modřin navíc to stálo.
Jenže jeho droid - republikový AZ model, starý, ale spolehlivý - z ničeho nic před pár měsíci přestal fungovat. Poslal ho úřadu pro služby veteránům, protrpěl dva týdny, než mu ho vrátili opraveného, jen aby se během několika dní zase porouchal. Do dalších několika opravách, kompletní výměně, a jednom nedůstojném večeru stráveném v bolestech na podlaze pracovny, zatímco AZ stahoval nepotřebné aktualizace, nakonec svolil a nechal svého asistenta, aby mu zařídil ošetřovatele.
Silné ruce ho chytily kolem ramen a pomohly mu se posadit. Trochu s sebou cuknul - cizí dotyk znamenal bolest, od starších dětí z domova, od vychovatelů nebo trenérů na akademii, a ten zvyk se vracel o to silněji, když se nemohl bránit - ale donutil se uvolnit.
“Rue.” Nikdo jiný to nemohl být. Nikdo jiný nechodil tak potichu. NIkdo jiný se ho nedotýkal takhle. Skoro si namlouval, že je to něha.
Pomohl mu rozvázat a stáhnout kabátek pyžama - onderonské hedvábí bylo tak promočené, že už ho asi nebude možné vyčistit - a vlhkou žínkou mu setřel pot. Pak mu na předloktí přitisknul injektor. Malinko to štíplo, ale za vteřinu už cítil, jak se mu do hlavy hrne mlha medikace. Zakňučel. Pro někoho jeho úrovně se to nehodilo, měl by si udržovat určitou důstojnost, i když ho nikdo nevidí, ale náhlá absence bolesti byla silnější než jakákoliv rozkoš, kterou kdy zažil.
Rue mezitím zahodil zmuchlané pyžamo do prádelního skluzu a přešel ke skříni oblečením. Pokusil se. Cassus ho chytil za zápěstí.
“Zůstaň,” zašeptal. Do hlasu se mu připletlo trochu přízvuku, který se tak dlouho snažil zapomenout: “aspoň na chvíli.” Rue zavrtěl hlavou.
“Měl bych jít…”
“Kam?” Cassus se zasmál - krátké, ostré vyštěknutí, které v sobě nemělo ani zlomek humoru: “Co jiného máš na práci? Jsi můj ošetřovatel, když ti řeknu, že máš zůstat, tak zůstaneš!” Přitáhl Rua k sobě, dost prudce na to, aby klopítnul a musel se zachytit o čelo postele.
“Omlouvám se. To ty léky. Za chvíli stejně usnu…”
Pustil ho. Zavřel oči.
“Můžeš jít, Rue.”
O vteřinu později ucítil, jak postel o kousek poklesla a jak se k němu někdo přitisknul - hrubá látka ošetřovatelské uniformy proti hedvábí a nahé kůži. Obtočil paže okolo jeho ramen, zabořil tvář do prohlubně jeho krku, a během několika vteřin se propadl do klidného spánku beze snů.
Ruescott zůstal vzhůru. Přemýšlel.
O datové tyčce, schované v kapse pyžama, která teď čekala, až ji z prádelny vyzvedne někdo další. Ruescott ani neznal jejich jméno - nemohl vyzradit něco, co nevěděl - ale z jejich rukou poputuje dál k Povstání.
O tom, jak snadné by bylo zvednout dávku v injektoru. Vtisknout mu ho do ztuhlých rukou a pak roztřeseným hlasem vyprávět, jak strašné měl Cassus bolesti, jak to skrýval před světem, jak čekal, až se Ruescott jen na okamžik otočí…
O nemocném chlapci z Kenari, kterého republika unesla a Impérium udělalo svůj zářný příklad.
O svém místě tady, v jeho náručí, a jestli to, co ho drzelo namístě až do rána byl strach, povinnost, a nebo něco mnohem víc sobeckého.