Chapter Text
Seděl jsem v křesle a bezmyšlenkovitě sledoval whiskey, jak naráží na stěny skleničky, když s ní točím. Všude blikala světla. V mém bytě se muselo vystřídat několik desítek hostů, z nichž někteří mě ani nepřišli pozdravit. Na kuchyňském stole byla obrovská hromada dárků. I přes to všechno jsem se nedokázal přimět vstát z křesla a jít se bavit. Ani když to byly mé vlastní narozeniny. Stejně přijdou příští rok znovu, a pak zase ještě jednou. Vlastně je přede mnou tolik narozenin, že bych je mohl považovat za všední den.
Obrátil jsem pohled na okno. Z desátého patra jsem měl výhled pomalu na celý Brooklyn. Nebylo to už tolik fascinující jako před léty, když jsem se sem nastěhoval. Ale na rozsvícených světlech ostatních bytů bylo něco uklidňujícího. Jako kdyby mi říkala, že to je v pořádku, že nejsem na světě sám. Zároveň světla ale později v noci zhasnou a připomenou mi, že moji milovaní jsou pryč nebo brzy odejdou. A já zase na světě zůstanu sám. Možná by bylo lepší, kdybych se ani nesnažil mít přátelé. Ušetřil bych si spoustu trápení.
Konečně jsem se rozhodl vstát. Předseda Mňau na mě zavrčel, když jsem ho donutil mi seskočit z klína. Protáhl jsem se a zazíval. Podíval jsem se na hodiny. Blížilo se k třetí hodině ranní. To už je tolik? Měl bych jít spát. A hlavně skončit tuhle párty, nebo mě paní od vedle zase bude týden probodávat naštvaným pohledem. Byt jsem si sice zařídil nějakým jednoduchým kouzlem zvukotěsný, ale chodby už nejsou.
Stoupl jsem si na židli a nahlas zatleskal. ,,Tak dámy a pánové, je mi líto, ale je konec! Děkuji všem moc za účast na mé oslavě narozenin!" Z davu se ozvalo mumlání, když jsem vypnul i hudbu. ,,Tak příští týden ve čtvrtek! Nezapomeňte přijít na oslavu Předsedy Mňaua!" vykřikl jsem.
Nakonec jsem zůstal u východu a s každým jsem se rozloučil. Někdy bylo únavné zachovat šťastnou tvář, ale za ta léta jsem si na to zvykl. Často jsem si ani nebyl jistý, která z těch tváří je reálná. Jestli už nejsem vážně ten vždy šťastný, extravagantní a sebevědomý čaroděj, který si s ničím moc nedělá hlavu. Pro svět vážně takový jsem. Nemůžu se z toho jen tak vyvlíknout. Bylo mi z toho k pláči. Nikdo vlastně neví, jaký jsem doopravdy. Vím to vůbec já sám? Věděl bych, jak se mám chovat, kdybych sundal onu šťastnou masku? Nebo už nejsem schopný fungovat jinak? Ta představa, že ztrácím sám sebe, mě děsila.
Když jsem se ujistil, že všichni oslavující opustili můj byt, máchnutím ruky jsem všechny věci umístil, jak patří, a vydal jsem se do postele. Konečně ticho. Někdy mám pocit, že párty pořádám jen proto, abych si udržel postavení toho jiskřivého a energického čaroděje. Kdo jiný bych byl, když ne on?
S hlavou plnou otázek jsem jsem se překulil na bok a zavřel oči.
-----------
Stál jsem v lese. Kolem byla tma taková, že jsem sotva viděl na krok před sebe. Moc dobře jsem věděl, co bude následovat.
,,Magnusi? Magnusi, pomoc-" ozval se ze tmy hlas.
,,Ragnore, kde jsi?" Chtěl jsem zoufale najít svého přítele, ale nemohl jsem se hnout z místa. Jako kdybych zarostl do země stejně jako stromy kolem mě.
,,Magnusi," řekl Ragnor přidušeně.
Konečně jsem se mohl rozběhnout dopředu. Věděl jsem, co před sebou uvidím, ale doufal jsem, že se třeba něco konečně změní. Nečekal jsem však, že k horšímu.
Pod stromem ležel můj přítel. Trčelo mu z hrudi andělské ostří a rána kolem něj syčela.
----------
Probudil jsem se s křikem. Celého mě polil ledový pot a otřásl jsem se. Zmateně jsem se chvíli rozhlížel ve tmě, než se mi povedlo nahmatat spínač od lampičky. Potřeboval jsem rozsvítit, abych se ujistil, že to byl sen. Že nejsem v lese a že nikde neuvidím umírajícího Ragnora. Proboha, je Ragnor v pořádku?
Byla to skoro už rutina. Zvedl jsem roztřesenou rukou telefon z nočního stolku a vytočil Ragnorovo číslo.
,,Magnusi?" ozval se jeho rozespalý hlas. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Ragnor žije, teď už ho jen moc nenaštvat.
,,Ragnore?"
,,Co se děje?" Byl otrávený. Asi už ho nebaví mi každou noc zvedat telefon. Koho by to tak bavilo...
Byl jsem chvíli potichu, uvažuje o tom, jestli mám Ragnorovi říct pravdu, ale nakonec jsem to zavrhl a přišel s hloupou větou, kterou jsem říkal vždy, když jsem mu v noci volal. A to bylo skoro pořád.
,,Víš, že ve čtvrtek-"
,,Magnusi, jestli mi řekneš, že jsi mě vzbudil zase jen kvůli tomu, že pořádáš nějakou blbou párty, tak už mě fakt naštveš!"
,,Možná," řekl jsem nejistě. ,,Nemůžeš přece prošvihnout oslavu Předsedy Mňaua!" Pokusil jsem se o žertovný tón, ale telefon už byl hluchý.
Povzdechl jsem si. A takhle to končí vždy.
Raději jsem se nepokoušel znova usnout, dokud byla tma, aby se mi náhodou nezdál nějaký další, ne moc pěkný, sen. Bylo teprve pět ráno. Snad to zase dospím přes den.
Šel jsem si do kuchyně udělat šálek čaje, než se rozední. Mohl by mi pomoct se trochu uklidnit. Když jsem dával vařit vodu, uslyšel jsem hroznou ránu z obýváku. Znělo to, jako kdyby někdo vyrazil dveře. Jak se mohl někdo dostat přes ochranou bariéru? Nemělo by jim to vůbec dovolit se dveří dotknout!
Připravil jsem se k boji, protože kdyby tito narušitelé přicházeli v míru, zazvonili by a neměli by potřebu mi ničit dveře. Opatrně jsem obešel kuchyňskou linku a nakoukl za roh do obýváku. Byli tam tři muži s pistolemi. Vypadali jako pouzí civilové. Co ti by tu tak mohli chtít?
Nevěděl jsem, jestli bych měl raději bránit svůj byt a nebo se přenést portálem pryč. Nakonec jsem raději zvolil druhou možnost. V bytě nic tolik cenného pro civily nebylo a svůj život jsem přeci jenom zatím považoval za cennější.
Začal jsem vytvářet portál, ale nějak mi nikdy nedošlo, že to dělá takový hluk. Samozřejmě, že na mě všichni tři vyběhli. A neváhali střílet.
Myslel jsem, že se mi povedlo portál zavřít včas. Ale najednou jsem ucítil pálivou bolest ve stehně. Následoval tvrdý náraz a tma.