Work Text:
Když byl Sasuke ještě dítě, myslel si, že je vyspělejší než jeho vrstevníci. Myslel si, že je lepší, že je mentálně starší, že je mnohem důležitější. Že jeho sny mají větší váhu než sny ostatních. Že poslání, které měl, bylo nad všechny zákony, všechna přátelství a nad všechnu lásku světa. On byl přece ten jediný, kdo mohl dostát spravedlnosti pro svoji rodinu. Pomstít se bratrovi, obnovit klan, postarat se o to, že rod Uchihů opět povstane.
Žil pro tu myšlenku dlouhá léta, trénoval do bezvědomí, plnil mise, které pro něj byly nepodstatné, odešel z vesnice, ublížil tolika lidem, že by to na prstech nespočítal. A k čemu to všechno bylo? Bratr, kterého si přál zabít, zemřel a najednou bylo všechno jinak. Rod Uchiha byl navždy poskvrněn hanbou a Sasukeho poslání leželo v prachu a krvi naprosto bezcenné pod všemi zákony, pod všemi přátelstvími a pod veškerou láskou světa.
„Posloucháš mě?"
Sasuke mrknul, náhle vyrušený jemným drcnutím do ramene. Otočil hlavu k Narutovi, a chvíli mu trvalo, než pochopil význam slov, které k němu přítel vyslal.
„Promiň. Cos říkal?" cítil se nepohodlně ve vlastním těle, mysl ještě pořád sžíraná dozvuky vzpomínek.
„Sakura byla na vyšetření. Bude to holčička," zazubil se vesele.
„Aha. To je skvělý," promluvil a vlastní hlas mu připadal cizí.
„Jsi v pohodě? Vypadáš dost... no. Hm. Vlastně pořád stejně. Haha. Ne fakt, co je?" Naruto zase plácal a Sasuke cítil, jak ho jeho chování dráždí a podněcuje k násilným sklonům.
Nic – to bylo první, co chtěl odseknout. Neudělal to už jen z toho důvodu, že tohle chování chtěl pohřbít stejně jako svého bratra.
„Jsou to tři roky. Přesně," řekl místo toho.
Tři roky od chvíle, co Itachi zemřel. Tři roky od chvíle, co Sasuke pochopil, že všechno, pro co žil, byla lež. A když se pak vrátil zpátky do vesnice, kde ho jeho bývalí přátele přivítali velmi rozpačitě, zjistil, že roky jeho odhodlání, hnaní se za pomstou a odhánění přátel, kteří v něj nepřestávali věřit, mu vzaly víc, než by si dokázal představit.
„Ah," nestávalo se často, aby Narutovi došla slova. „Promiň. Úplně jsem zapomněl."
„Není to tvoje starost," odpověděl Sasuke bez přemýšlení a vzápětí se zarazil. „Myslel jsem to tak, že – "
„Hej," Naruto ho přerušil, položil mu ruku na rameno a lehce se usmál. „Pochopil jsem. V pohodě."
„Ty a pochopit něco?" ušklíbl se Sasuke, ale dotěrného pocitu v žaludku a pachuti v ústech se zbavit nemohl.
Tři roky a on pořád nebyl schopný normálně komunikovat s lidmi. Možná proto byl Naruto jediný přítel, který mu zůstal?
„Naser si, Sasuke," oplatil mu Naruto úšklebek.
Chvíli seděli v tichosti, Naruto srkal svoji už – kolikátou že? – misku ramenu, Sasuke se hůlkami nimral v nějaké směsi s rýží, která už byla studená a vlastně si ani nepamatoval, co přesně si objednal. Mělo to nějakou chuť a nějakou vůni, ale ani jedno nedokázal patřičně ocenit.
Tři roky. Co zbylo z jeho poslání? Z jeho snu, že obnoví klan? Když byl dítě, vůbec se nad tím nezamýšlel. Přišlo mu, že to tak má být a že to prostě udělá. Jak? Nad tím se jako dítě taky nezamýšlel. Ani ho to nenapadlo. Když nad tím přemýšlel teď – bylo to absurdní. Co by jako měl dělat? Zplodit dvacet potomků a čekat, že každý z nich zplodí dalších dvacet a půjde to tak, dokud neobsadí celou Konohu? A kdo by mu ty potomky rodil? Před lety by to bylo jednoduché. Dav obdivovatelek za ním běhal jako kachničky za svou matkou. Hádaly se o něj jako hyeny o kus masa.
Nezbyla žádná. Dokonce ani Ino a Sakura nevydržely čekat, až se jejich vysněný princ vrátí domů. Přemýšlely i ony někdy o tom, jak ztracené byly jejich dětské sny? Nejspíš ne. A proč taky? Ino měla skvělého manžela, porodila tři skvělé děti a v klidu vedla květinářství. Sakura byla – upřímně největším zklamáním, které ho ve vesnici přivítalo. Letmý úsměv, zdvořilá slova, na prsteníčku zlatá obroučka a vypouklé bříško. Čekala dítě a byla šťastná. Všichni byli.
Sasuke ten den procházel vesnicí, po paměti tu a tam zabočil do úzkých uliček s obchůdky, které měl rád, a poté, když večer usedl na jednu z hlav vytesaných do kamene a sledoval rodnou vesnici zalitou sluncem, uvědomil si, že život v ní šel dál. Že vesnice nečekala na slavného Sasukeho Uchihu. Naopak hýbala se, všichni kráčeli vpřed, dospívali, navazovali vztahy, sbližovali se, zakládali rodiny...
Zasekl se. Zůstal uvězněný ve vlastní minulosti, přestože toužil pohnout se dál. A tak plnil mise, občas se objevil někde, kde se jedlo a pilo, kde Naruto seděl vedle něj a snažil se mu dát pocit, že je pořád součástí toho, čím kdysi byli.
Sasuke zůstal stát. Bezradný a prázdný. Chyběl mu cíl, který by mohl uchopit, směr, kterým se vydat. Bloudil a nedokázal najít správnou cestu. Tolikrát přemýšlel nad tím, že by prostě mohl odejít, zmizet z jejich životů. Často si říkal, že jim přece nic nedluží, že od něj stejně nikdo nic neočekává. Byl pouhým stínem kdysi úžasného a mocného rodu.
„Napadlo tě někdy," promluvil tiše a vlastně si ani nebyl jistý, jak správně formulovat myšlenku, která v něm utkvěla, „že po tobě nic nezůstane?"
„Huh?" udělal Naruto a zmateně naklonil hlavu na stranu.
„Hm," Sasuke odložil hůlky, téměř nedotčené jídlo se muselo smířit se svým osudem zapomenutého – stejně jako Sasuke. „Naše rody... hm. Skončí s naší smrtí. Nezůstane po nás nic."
Naruto na něj zůstal hledět, jako by spadl z višně. Na okamžik pootevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale zase je zavřel a tento proces opakoval asi třikrát, než z něj vybublal smích. Trochu rozpačitý, trochu nevěřícný, trochu... no, s trochou naivní představy by Sasuke řekl, že v tom bylo něco málo pochopení.
„Říkáš to, jako by ti bylo devadesát," řekl nakonec. „Nechci ti kazit iluze, ale nejbližších třicet, s dobrými podmínkami možná i čtyřicet let, pokud tě něco nesežere, budeš moct plodit potomky jedna radost..."
Teď to byl Sasuke, kdo se na Naruta podíval s neskrývaným ohromením, přestože jeho obličej nedisponoval ani desetinou mimických výrazů, se kterými se na něj vytasil jeho přítel.
„Co," ušklíbl se Naruto. „Je ti dvacet, Sasuke. Ne, nic neříkej, vím, co si myslíš. Můj život skončil, nemám sen, nemám budoucnost, bloudím životem jak zmatená lesní včela, všichni se mi otočili zády, jsem naprosto neschopný navázat vztah – "
Zmlkl, jako když utne, nejspíš aby nabral dech. Nebo tak něco, Sasuke si nebyl jistý.
„Hele," pokračoval Naruto. „Chápu tě, jasný? Nejsi jediný, komu všechny ty sračky něco vzaly, okay? To, že všichni vypadají spokojeně a šťastně, neznamená, že na všechno zapomněli nebo že nevědí, cos obětoval nebo co museli obětovat oni. Taky přišli o hodně, taky se s tím museli srovnat. Jediný rozdíl je v tom, že – a to tě nechci obviňovat, to ne – tys odešel a zůstal jsi na to sám, kdežto lidé tady kolem sebe měli přátele a rodiny."
Měl by se teď urazit? Pohádat se? Dát mu za pravdu? Sasuke nevěděl. Taky neměl ponětí, že Naruto dokáže říct víc než tři věty, aniž by obsahovaly slovo ramen nebo hokage. Vlastně... co o něm věděl? A proč Naruto ještě není hokage?
„Co se stalo?" zeptal se a kývl hlavou směrem, kde tušil budovu, v níž hokage sídlil.
Narutovi okamžik trvalo, než pochopil. Pokrčil rameny: „Jak jsem řekl, každý o něco přišel."
„Hm," odpověděl Sasuke. Přemýšlel. Co mohlo Naruta přimět vzdát se svého snu? A vzdal se ho vůbec?
„Můžeš se stavit na skleničku, nebo na dvě. Budu ti vyprávět. Jsou to tři roky a zatím jsme si vlastně vůbec nepromluvili, není to divné?" nabídl Naruto.
A Sasuke souhlasil. Nejspíš už měl dost nocí, které trávil sám se sebou a svými myšlenkami. Pili s Narutem dlouho a Sasuke se toho večera dozvěděl mnohé nejen o Narutovi, ale i o sobě. Naruto měl pravdu, ve všem, co říkal, ale Sasuke nevěděl, jestli to zvládne, jestli se dokáže pohnout z místa. Jestli o to vůbec stojí.
Častokrát se přistihl, jak dlouze zírá na znak Uchiha klanu a přemýšlí, jestli má cenu obnovovat něco, co způsobilo prolití tolika krve, co zmařilo tolik životů. Nejspíš nemělo. A nejspíš nemělo cenu se nad tím pozastavovat. Naruto měl pravdu – dalších třicet, možná čtyřicet let bude mít čas na to, aby něco změnil, pokud o to bude stát on a pokud o to bude stát někdo další, s kým by na tom mohl pracovat.
Ale teď ne.
„Zase zíráš," upozornil na sebe Naruto.
„Hm?"
„Na mě. Zase zíráš na mě. Mám něco na ksichtě nebo co?" aby dal svým slovům váhu, začal si rukávem otírat levou tvář.
„Hm, ne," odpověděl Sasuke. „Jen přemýšlím."
„Aha, a nad čím?" zeptal se Naruto a natáhl nohy, aby si protáhl svaly.
Seděli u řeky, počasí bylo tak akorát, ani zima, ani teplo, mise se povedla a domů nespěchali. Bylo to fajn, se někdy dobrovolně zastavit a užívat si konkrétní okamžik. Trvalo dlouhé měsíce od jejich prvního pořádného rozhovoru za asistence velkého množství alkoholu, než dokázal Sasuke přimět vlastní mysl vnímat svět jinak. Nedívat se na to, o co přišel, nedumat nad tím, kam jeho život směřuje, ale jednoduše žít a vnímat, co měl právě teď a tady.
„Tak různě," pokrčil Sasuke rameny.
„Aha," Naruto se zašklebil. „A zahrnuje to tvoje tak různě i moji maličkost?"
„Vlastně," začal Sasuke a v ten okamžik si uvědomil, že to Naruto docela trefil. „A víš, že jo?"
„Hm," přikývl Naruto a přetočil se na bok, opřel se dlaněmi do vlhké země a naklonil se k Sasukeho obličeji, rty se usmívaly, ale oči byly vážné. „A na co jsi přišel?"
Sasuke nebyl expert na mezilidské vztahy – tuto etapu přeskočil v době, kdy veškeré své dospívání obětoval pro trénink a pomstu. Ale nebyl ani úplně sociálně negramotný.
„To mě právě... svádíš?" zeptal se se zdviženým obočím.
„A jde mi to?" oplatil mu Naruto otázku.
„Já... nevím," přiznal Sasuke.
Těkal očima po Narutově obličeji, který byl příliš blízko, a přemýšlel, jestli cítí něco speciálního. Na pažích mu vyskakovala husí kůže, dech těžknul a srdce pumpovalo krev rychleji.
„Zjistíme to," řekl prostě Naruto a Sasukeho políbil.
Instinkt Sasukeho přiměl zvednout ruku, a mozek vyslal povel odstrčit ho – nebo možná ne. Sasuke položil dlaň na Narutův krk, přitáhl si ho blíž a pootevřel ústa, do nichž Naruto v mžiku pronikl jazykem, a o chvíli později držel Sasukeho tvář v obou dlaních a líbal ho, jako by to mělo být naposled, usazen na jeho stehnech – kdy se tam dostal? – se Sasukeho dlaněmi na bocích – tohle taky netušil, jak se stalo?
Netušil, co při tom polibku zjistil Naruto, ale byl si jistý, co zjistil on – že držet Naruta v dlaních, dělit se s ním o dech, vnímat jeho vůni a doteky pro něj bylo jako hluboký nádech po nekonečně dlouhé době, kdy uvízl pod hladinou a dusil se nedostatkem vzduchu.
„Tak co?" Naruto dýchal zhluboka ústy, prsty propletené na Sasukeho šíji, opíral své čelo o to jeho.
Sasuke neodpověděl. Přesunul ruce z Narutova pasu, obejmul ho kolem zad, položil mu bradu na rameno a pevně – k rozdrcení kostí pevně, a pořád to nestačilo – ho k sobě přitiskl, až se v Narutovi zadřel dech. Vzápětí ho obejmul stejně silně, vplul dlaní do černých vlasů, vtiskl polibek na krk. Sasuke měl pocit, že konečně našel, co hledal.
„Děkuju."