Work Text:
Hnal koně po planině. Doufal, že brzy najdou nějaký úkryt. Stačila by trocha stínu. Věděl, že takto už nemohou dál pokračovat. Sám měl vyprahlo v hrdle, a to se jen vezl. Jeho kůň musel po vodě prahnout dvojnásob. Pokud brzy nezastaví, užene ho. Jenže široko daleko žádný úkryt neviděl. Všude jen nekonečno písku, prach a vedro.
Již sedmnáct dní se v podstatě nezastavil. Neměl čas se nadechnout. Natož se třeba pořádně vyspat. Neměl ani chvíli na to, aby vstřebal, co se stalo. Aby se vůbec to snažil pochopit.
Tři z jeho nejbližších přátel byli mrtví. A on z toho byl obviněný. Bylo to tak absurdní, že se musel smát.
Nedokázal pochopit, jak ti lidé vůbec mohli uvěřit tomu, že by Jamese a Lily zabil. Své nejlepší přátele. Bylo to naprosto nemyslitelné.
Jenomže pak se před ním odpálil Peter. Přímo uprostřed ulice. Všichni to viděli. Všichni slyšeli jeho obvinění. Proti tomu se dalo jen těžko odvolávat.
Předpokládal, že mu nedají čas na obhajobu. Pokud vůbec bude nějaký soud. Věděl, že někde už visí oprátka určená přímo pro něj. Už cítil, jak se mu kolem krku stahuje provaz.
A právě proto už sedmnáctý den hnal svého koně stále dál a dál.
Měl pocit, že jezdci z patroly jsou blíž a blíž. Slyšel dusot kopyt jejich koní.
Nemohl si přestat představovat, jaké to bude, až ho dopadnou. Dají mu vůbec šanci sesednout z koně, nebo ho zastřelí rovnou? Nechají ho vykouřit si poslední cigaretu? Dají mu možnost, aby jim dobrovolně odevzdal svou zbraň?
Nechají ho promluvit? Vyslechnou si ho vůbec? Uvěří, že mají nepravého? Bude skutečný viník někdy potrestán?
Náhle to bylo všechno pryč. Necítil strach. Zbyla jen vyprahlá zem. Vedro. Modré nebe.
Naposledy vzhlédl ke slunci a věnoval mu jeden ze svých úsměvů.
Bylo na čase přiznat si, že tento boj prohrál.